Madona strahovská je jedním ze základních typů českých gotických milostných madon z doby panování Jana Lucemburského nebo Karla IV., před rokem 1350. Původ obrazu je neznámý. Roku 1862 ho získal do sbírek Strahovského kláštera generální opat premonstrátů Jeroným Josef Zeidler.

Tempera na dřevěné desce potažené plátnem, 94 x 84 cm, Inv. č. O 539. Obraz byl v době baroka v dolní části seříznut a částečně přemalován. Také obloukové zakončení v horní části obrazu může pocházet z pozdější doby. Do původní podoby obraz restauroval Bohuslav Slánský.

Vyobrazení madony vychází z francouzských předloh a českých nástěnných maleb z doby před rokem 1350 (Doudleby, Dražice, Brandýs). Vykazuje silné italsko-byzantské vlivy, které sahají až k typu tzv. Kykkotissy z doby panování císaře Alexia I. Komnenose (1081-1118), uchované v klášteru Kykkos na Kypru. Obraz slohově souvisí s Vyšebrodským cyklem a nejstaršími deskovými obrazy českých madon (Madona z Veveří, Madona zbraslavská). Panna Maria je zobrazena jako Královna nebes s korunou i čelenkou. S Madonou z Veveří se nápadně shoduje v řadě znaků a lze předpokládat, že oba obrazy měly společnou předlohu. Jde o vyobrazení Mariina šátku, koruny a čelenky, ornamenty ve svatozáři a vzor zdobení lemu jejího pláště s třásněmi, formu účesu i zalamování roucha a obrysové linie kolem levého ramene. Poloobnažené dítě v průsvitné roušce, zdůrazňující jeho nahotu, se levou rukou drží šátku a v pravé svírá stehlíka, který ho klove do palce Shodné je rovněž řasení průsvitné roušky nebo kříž vložený do nimbu dítěte, který symbolizuje jeho budoucí osud.

Strahovská madona se od ostatních českých madon liší větší velikostí desky a mohutností postav matky i dítěte. Obraz byl patrně určen pro pohled z dálky. Typologií tváře, kterou charakterizují mandlovité oči, protáhlý nos a jemná ústa, je nejblíže italským vzorům, zejména sienskému malířství poslední čtvrtiny 13. století. Obličejový typ madony se smyslově plnou tváří a měkkým a laskavým výrazem je východiskem k lyrickému půvabu českých milostných madon. Jistou fyziognomickou podobu vykazuje také tvář anděla držícího korunu Panny Marie na obrazu Kladské madony. Italským motivem je něžné gesto pravé ruky matky, která mezi prsty svírá loket dítěte. Vytočení chodidla malého Ježíška směrem k divákovi se vyskytuje už u Madony vladimirské z pol. 12. století a na sinajských ikonách. Tento motiv, jinde v Evropě vzácný, je v českých zemích v době kolem poloviny 14. století velmi oblíbený a vyskytuje se na deskových obrazech madon, v nástěnných malbách i v knižních iluminacích. Dítě, které je neobvykle aktivní a zaujímá velkou část plochy obrazu, musí matka přidržovat oběma rukama. Zatímco u Madony z Veveří dítě pohlíží na matku, zde se od ní odvrací ve složitém pohybu s množstvím směrových protikladů a pohledem směřuje k věřícím.

Detail obrazu Madony strahovské.

Oproti byzantským předlohám dochází u gotických madon k některým změnám v dílčích motivech, které mají symbolický význam. Místo svitku, který představoval Boží slovo, svírá dítě v ruce stehlíka jako připomínku svého budoucího utrpení. Tento pták se živí semeny bodláku a odkazuje tak na Ježíšovu trnovou korunu. Podle legendy vytrhával trny z Kristova čela při cestě na Golgotu a přitom si potřísnil peří jeho krví. Mariánským číslem je devítka, kterou zde symbolizují kameny a trojlisté výběhy na koruně madony. Výkladem vyobrazení koruny se zabývá již anonymní spis z 11. století Liber de corona virginis. Na jiných obrazech je devět hvězd nad hlavou Panny Marie (Navštívení, Vyšebrodský cyklus, 1340) nebo devět holubic (Adorace Páně z Hluboké, 1380).

Na obraze zaujme nejen nezvykle velký formát, ale též barevnost, připomínající svůj původ v byzantském ikonopisu. Fascinující je dynamika proplétajících se linií, která zde byla dovedena k dokonalosti. Je to především díky neobvyklé pozici Božího dítěte v rukou matky. Jeho neklid je náznakem pozdějšího osudu, stejně tak zvláštně rozpažené ručičky mohou připomínat Kristovo utrpení na kříži. Na něj poukazuje i stehlík, jenž malého hocha klove do palce ruky. Dle jedné z legend mu tento ptáček vytrhával trny z čela, když Kristus nesl svůj kříž na Golgotu. Přitom si peří potřísnil kapkou krve, což pak stehlíkovi zůstalo jako jeho charakteristické znamení. Téma umučení můžeme spatřovat i v chodidle, otočeném směrem k nám, kam byl později při ukřižování zaražen jeden z hřebů. Kristova matka má na hlavě krom koruny také čelenku. Tento ryze český motiv nalezneme na zobrazení několika dalších madon z poloviny 14. století, nelze tak vyloučit spojitost s císařem Karlem IV. a jeho úctou k Bohorodičce.

Strahovský klášter po staletí pečoval o vzdělanost a kulturu. Již v 18. století zde existovala hodnotná sbírka obrazů. Rok po svém zvolení strahovským opatem (1834) se Jeroným Josef Zeidler rozhodl pro vybudování obrazárny. Stalo se tak v souvislosti se zájmem o Růžencovou slavnost, stěžejní dílo Albrechta Dürera, jež bylo v té době v majetku kláštera. Do obrazárny bylo hned po zřízení umístěno na 400 obrazů. V průběhu dalších let byla získána řada významných děl a byl také pořízen katalog. V sedmdesátých letech 19. století čítala obrazárna přes tisíc položek. Sál se stovkami obrazů navštěvovaly ročně desítky, později stovky zájemců z celé Evropy. Přesto byla možnost zhlédnout sbírku omezena jejím umístěním v prostorách klauzury. Po násilném zrušení kláštera roku 1950 došlo k rozchvácení sbírek, nejhodnotnější části převzala pražská Národní galerie a další díla se většinou dostala do správy památkových objektů.

Knihovna kláštera

Strahovská knihovna je knihovnou Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Historická část knihovny ve svém fondu obsahuje přes 200 000 svazků, z toho přes 3000 rukopisů a 1500 prvotisků, uložených ve zvláštním depozitáři. Nejstarší část dnešní knihovny, tak zvaný Teologický sál, vznikl v letech 1671–1674 podle návrhu a pod vedením G. D. Orsiho. Nástropní fresky od strahovského řeholníka Siarda Noseckého jsou z let 1721–1727. V sále je uložena hlavně teologická literatura, většinu severní stěny pokrývají různá vydání Bible.

Hlavní klenutý sál historické knihovny, nazvaný Filosofický, o rozměrech asi 10 x 32 m sahá přes dvě patra budovy a má zhruba v polovině výšky ochoz. Vznikl úpravou původní sýpky v letech 1783–1785 s novým průčelím od I. J. Palliardiho a sochami Ignáce Františka Platzera. Roku 1792 byl upraven tak, aby se sem mohl přestěhovat knihovní mobiliář z roku 1778 ze zrušeného kláštera v Louce u Znojma. Nástropní fresky jsou od Františka Antonína Maulbertsche z roku 1794 a znázorňují duchovní vývoj lidstva.